VA2 - 15. kapitola část 2.

20. září 2012 v 11:08 | Peggie |  VA2 - online

15. kapitola


Dimitrij to neuznal za hodné odpovědi a jen mě obdařil znaveným pohledem. "Ne. Jen procházíme nové záznamy o útoku Strigojů na Drozdovy."

Vztek i uštěpačnost mě rázem přešly. Drozdovi. Badicovi. Všechno, co se dnes ráno stalo, mi v tu chvíli připadalo hrozně triviální. Jak tady můžu stát a dohadovat se s Dimitrijem o milostných záležitostech, když se on i další strážci snaží nás chránit?

"Cos zjistil?" zeptala jsem se tiše.

"Podařilo se nám vystopovat některé z těch Strigojů," pravil. "Nebo aspoň lidi, kteří s nimi spolupracují. Svědci z okolí místa činu viděli pár aut, kterými ta skupina přijela. Poznávací značky byly z různých států - ta skupina je patrně dost rozšířená. Tím pádem pro nás bude mnohem těžší je vypátrat. Jeden ze svědků si ale zapsal číslo jedné espézetky. Je registrovaná na adresu ve Spokane."

"Spokane?" dotázala jsem se nevěřícně. "Spokane ve Washingtonu? Kdo vymyslel, že se budou schovávat ve Spokane?" Jednou jsem tam byla. Bylo to stejně nudné město jako všechny ty zaostalé díry na Severozápadě.

"Evidentně Strigojové," oznámil mi smrtelně vážně. "Ta adresa je falešná, ale ostatní důkazy nasvědčují tomu, že se tam opravdu skrývají. Je tam nějaké obchodní centrum s podzemními tunely. V té oblasti bývají Strigojové často k vidění."

"Takže…" Zamračila jsem se. "Půjdeš po nich? Chystá se tam někdo? Tohle přece Taša navrhuje celou dobu. Když víme, kde jsou…"

Zavrtěl hlavou. "Strážci nemůžou nic dělat bez povolení shora. A to nám v dohledné době nedají."

Povzdechla jsem. "Protože Morojové moc mluví."

"Jsou opatrní," prohlásil.

Znovu se mi vlila energie do žil. "No tak. V tomhle případě se opatrnost určitě nelíbí ani tobě. Vždyť víš, kde se Strigojové ukrývají. Strigojové, co zmasakrovali děti. Copak na ně nechceš zaútočit, až to nebudou čekat?" Už jsem mluvila jako Mason.

"Není to tak jednoduché," řekl. "Zodpovídáme se Radě strážců a morojské vládě. Nemůžeme se jen tak rozběhnout a jednat impulzivně. A beztak zatím nevíme všechno. Nikdy by ses neměla vrhat do akce, dokud neznáš všechny podrobnosti."

"Zas lekce zenovýho myšlení," povzdechla jsem. Prohrábla jsem si vlasy a zastrčila si je za uši. "Proč mi to vůbec povídáš? Tohle je záležitost strážců. Nic, do čeho bys chtěl zatahovat novice."

Uvažoval o svých slovech a jeho výraz se trochu obměkčil. Vždycky vypadal úžasně, ale takhle se mi líbil úplně nejvíc. "Včera a dneska… jsem řekl pár věcí…, které jsem říkat neměl. Věcí, kterými jsem tě urážel kvůli tvému věku. Je ti sedmnáct…, ale dokážeš zvládnout a pochopit totéž, co lidé mnohem starší než ty."

Srdce jsem náhle měla lehké jako pírko. "Vážně?"

Přikývl. "Pořád jsi moc mladá a taky se podle toho chováš. Řekl bych, že jediný způsob, jak to změnit, je chovat se k tobě jako k dospělé. Měl bych si na to dávat pozor. Věřím, že si uvědomuješ, jak důležité jsou tyhle informace, a všechno si necháš pro sebe."

Nelíbilo se mi, že o mně řekl, že jsem moc mladá a taky se tak chovám, ale nadchlo mě, že už se mnou bude jednat jako se sobě rovnou.

"Dimko," ozval se hlas. Přistoupila k nám Taša Ozerová. Jakmile mě uviděla, usmála se. "Ahoj, Rose."

A bylo po dobré náladě. "Ahoj," pozdravila jsem ji bezvýrazně.

Položila ruku Dimitrijovi na předloktí a přejela prsty po rukávu jeho koženého kabátu. Rozhořčeně jsem její prsty sledovala. Jak se ho vůbec odvažuje dotýkat?

"Zase se tak tváříš," oznámila mu.

"Jak se tvářím?" podivil se. Jeho strnulý pohled zmizel. Teď se trošku, skoro až hravě, usmíval.

"Jako že budeš celý den pracovat."

"Vážně? Takhle se tvářím?" Z jeho hlasu se ozýval škádlivý posměšný tón.

Kývla hlavou. "Kdy ti skončí služba?"

Dimitrij vypadal - přísahám - ostýchavě. "Už mi skončila před hodinou."

"Takhle to dál nejde," zaúpěla. "Potřebuješ si dát pauzu."

"Taky musíš vzít v úvahu, že jsem Lissin strážce…"

"Prozatím," utrousila vědoucně. Bylo mi ještě hůř než včera večer. "Nahoře právě probíhá velký turnaj v kulečníku."

"Nemůžu," odvětil, ale stále se usmíval. "I když jsem už dlouho nehrál…"

Cože?! Dimitrij hrál kulečník?

Najednou mi nezáleželo na tom, že jsme spolu před chvílí vedli rozhovor o tom, že se ke mně bude chovat jako k dospělé. Uvědomovala jsem si sice, jaký je to kompliment, jenže já jsem chtěla, aby se ke mně choval jako k Taše. Hravě. Škádlivě. Normálně. Ti dva se dobře znali, a tak se k sobě chovali lehce a nenuceně.

"Tak pojď," žadonila. "Jen jednu hru! Všem jim to natřeme."

"Nemůžu," zopakoval. Z jeho hlasu zaznívala lítost. "Ne, když se děje tohle."

Její nadšení trochu opadlo. "Ne. To samozřejmě." Podívala se na mě a usmála se. "Doufám, že si uvědomuješ, jaký v něm máš nedostižný vzor. Nikdy není mimo službu."

"Jo," prohlásila jsem veselým tónem, který jsem pochytila od ní. "Aspoň prozatím."

Taša se zatvářila zmateně. Určitě jí nedošlo, že si z ní dělám legraci. Dimitrijův temný pohled mi ale dal jasně najevo, že on to pochopil. Ihned mi došlo, že jsem tím v jeho očích určitě klesla a už mě nebude považovat za dospělou.

"My už jsme skončili, Rose. Pamatuj, co jsem ti říkal."

"Jo," řekla jsem a otočila se k odchodu. V tu chvíli jsem chtěla zapadnout do svého pokoje a chvíli se tam jen tak povalovat. Za dnešek jsem byla unavená až až. "Rozhodně."

Nedošla jsem daleko. Potkala jsem totiž Masona. Dobrý Bože. Všude chlapi.

"Jsi vytočená," konstatoval, sotva se na mě podíval. Měl zvláštní talent na odhalování mých nálad. "Co se stalo?"

"Nějaký… problémy s vedením. Dneska je fakt divný ráno."

Povzdechla jsem, neschopná dostat z hlavy Dimitrije. Když jsem teď viděla Masona, vzpomněla jsem si, jak jsem včera byla přesvědčená, že to s ním myslím vážně. Já jsem teda případ. Nedokázala bych se rozhodnout ani pro jednoho z nich. Nakonec jsem se rozhodla, že nejlepší způsob, jak si vyhnat z hlavy jednoho, je zaměřit svou pozornost na toho druhého. Chytla jsem Masona za ruku a vedla ho pryč.

"Tak pojď. Nedohodli jsme se včera, že zajdeme někam…, ehm, do soukromí?"

"Myslím, že už snad ani nejsi opilá," zavtipkoval. Jeho pohled byl ale dost vážný. "Myslel jsem, že to padlo."

"Hele, když něco řeknu, tak si za tím stojím, ať už jde o cokoli." Otevřela jsem svou mysl a pokusila se najít Lissu. Na našem pokoji už nebyla. Odešla na nějakou další královskou akci, bezpochyby trénovala na tu večeři s Priscillou Vodovou. "Pojď," navrhla jsem Masonovi. "Zajdem ke mně na pokoj."

Pokud zrovna náhodou nešel kolem Dimitrij, nikdo nehlídal, aby holky nechodily na pokoj s kluky. Bylo to skoro stejné jako na koleji v Akademii. Když jsme s Masonem kráčeli nahoru do schodů, pověděla jsem mu, co jsem se dozvěděla od Dimitrije o Strigojích ve Spokane. Dimitrij mi sice říkal, abych si to nechala pro sebe, ale byla jsem na něj naštvaná a navíc jsem věděla, že tím nikomu neuškodím, když to povím Masonovi. Věděla jsem, že ho to bude zajímat.

A měla jsem pravdu. Mason se opravdu chytil.

"Co?" vykřikl, když jsme vešli do pokoje. "Oni nic nedělají?"

Pokrčila jsem rameny a sedla si na postel. "Dimitrij povídal…"

"Já vím, já vím…, slyšel jsem tě. Že musí být opatrný a tak." Mason zuřivě přecházel po pokoji. "Ale jestli ti Strigojové půjdou po dalších Morojích…, po další rodině… Sakra! Pak budou litovat, že byli tak opatrní."

"Zapomeň na to," řekla jsem. Trochu mě štvalo, že ani já na posteli ho neodradím od jeho šílených bojových plánů. "S tím nic nenaděláme."

Zastavil se. "Mohli bychom vyrazit."

"Kam?" dotázala jsem se hloupě.

"Do Spokane. Tady ve městě mužem sednout na autobus."

"Já… Počkej. Ty chceš, abychom jeli do Spokane a vrhli se na Strigoje?"

"Jasně. Eddie by jel taky. Zajdeme tam do toho nákupního centra. Nebudou nijak organizovaný, takže můžeme jen počkat a hezky je sejmout jednoho po druhým…"

Jenom jsem zírala. "Kdy jsi tak zblbnul?"

"Dík za projevenou důvěru."

"To není o důvěře," namítla jsem a vstala. Přešla jsem k němu. "Nakopals jednomu klukovi zadek. To jsem viděla. Ale tohle…, to je něco jinýho. Nemůžeme sebrat Eddieho a vyrazit na Strigoje. Potřebujeme víc lidí. Víc informací. Pořádně to naplánovat."

Položila jsem mu ruce na hrudník. Překryl mi ruce svýma a usmál se. V očích mu pořád plály bitevní ohýnky, ale bylo znát, že ho teď zaujalo něco jiného. Já.

"Nemyslela jsem to tak, když jsem ti řekla, žes zblbnul," pověděla jsem mu. "Omlouvám se."

"To říkáš jen proto, že se mnou máš svoje plány."

"To samozřejmě mám," usmála jsem se, šťastná, že se trochu uvolnil. Tenhle náš rozhovor mi trochu připomněl jiný, který vedla Lissa s Christianem v kostele.

"Dobře," řekl. "Nemyslím, že to se mnou budeš mít těžký."

"To jsem ráda. Protože chci dělat fůru věcí."

Objala jsem ho kolem krku. Jeho kůže mě hřála do prstů a já si vzpomněla, jak bylo fajn se s ním včera večer líbat.

Najednou zničehonic prohlásil: "Ty jsi fakt jeho studentka."

"Koho?"

"Belikova. Napadlo mě to, když ses zmínila, že potřebujeme víc lidí a informací. Chováš se přesně jako on. Když jsi s ním, vždycky celá zvážníš."

"Ne, to není pravda."

Mason si mě k sobě přivinul blíž, ale najednou už mi to nepřipadalo jako taková romantika. Aspoň na chvíli jsem chtěla nemyslet na Dimitrije, zapomenout na něj, a ne se o něm bavit. Jak se to vůbec stalo? Mason mě měl přivést na jiné myšlenky.

Nevšiml si, co se děje. "Prostě ses změnila, to je všechno. Není to špatný, jenom jiný."

Štvalo mě to, ale než jsem mu stihla oznámit něco nemilého, políbil mě. Rozumná diskuze jaksi skončila. Pořád se ve mně zvedal vztek, ale prostě jsem ho jen přesměrovala na fyzickou přitažlivost, když jsme se tak s Masonem mazlili. Svalili jsme se na postel, což se nám podařilo, aniž bychom se přestali líbat. Vždycky jsem zvládala dělat víc věcí najednou. Zarývala jsem mu nehty do zad, zatímco on mi rozpustil culík, který jsem si udělala jen před pár minutami. Projel mi rukama rozpuštěné vlasy a sklonil se, aby mě mohl políbit na krk.

"Jsi… úchvatná," oznámil mi. A bylo na něm vidět, že to myslí vážně. Celý zářil.

Prohnula jsem se do oblouku, takže tiskl rty k mému krku tvrději. Rukama mi vklouzl zespoda pod tričko. Pohladil mě po břiše a jen letmo se dotkl okraje podprsenky.

Vzhledem k tomu, že jsme se ještě před chvilkou hádali, divila jsem se, že se věci daly do pohybu tak rychle. Nicméně mi to nevadilo. Takhle jsem žila pořád. Všechno bylo vždycky rychlé a intenzivní. Tu noc, když jsme s Dimitrijem podlehli kouzlu Viktora Daškova, v tom taky byla pořádná vášeň. Dimitrij to ale měl pod kontrolou, takže občas zpomalil…, což bylo nádherné. Většinou jsme se ale nedokázali od sebe odtrhnout. Vybavila jsem si to znovu. Jak mi klouzal rukama po těle. Jak mě líbal.

Vtom jsem si něco uvědomila.

Líbala jsem Masona, ale v duchu jsem byla s Dimitrijem. A to, co se mi odehrávalo v hlavě, nebyly jenom vzpomínky. Představovala jsem si, že jsem s Dimitrijem - právě teď - a prožívám tu noc pořád dokola. Se zavřenýma očima to bylo jednoduché.

Jenže když jsem je otevřela a viděla Masona, uvědomila jsem si, s kým jsem. Zbožňoval mě a toužil po mně už dlouho. Ale já… byla s ním a představovala si, že jsem s někým jiným…

To není správné.

Zavrtěla jsem se a uhnula mu. "Ne, přestaň."

Mason toho okamžitě nechal, protože byl ten typ.

"Je toho na tebe moc?" zeptal se a já přikývla. "To je v pohodě, nemusíme to dělat."

Znovu se však po mně natáhl a já rychle ucukla. "Ne, já jenom nevím… Skončíme to, jo?"

"Já…" Na chvíli nedokázal ani promluvit. "A co ta fůra věcí, cos se mnou chtěla dělat?"

Jo… To bylo dost zlé, ale co jsem mohla říct? Nemůžu se s tebou vyspat, protože když jsem s tebou, myslím na někoho jiného, koho doopravdy chci. Ty jsi jen záskok.

Polkla jsem a připadala si úplně blbá. "Promiň, Mase. Prostě nemůžu."

Posadil se a prohrábl si rukou vlasy. "Dobře. V pohodě."

Z jeho hlasu bylo znát, jak je to pro něj těžké. "Zlobíš se?"

Podíval se na mě se zuřivým výrazem. "Jsem jenom zmatenej. Nějak nevím, co vlastně chceš. V jednu chvíli jsi žhavá a pak najednou hned ochladneš. Řekneš mi, že mě chceš, pak mě zase nechceš. Kdyby ses rozhodla pro jedno, bylo by to super. Jenže ty mě necháš při jednom a pak si to najednou rozmyslíš. Ne jenom teď - děláš to celou dobu."

To byla pravda. S ním to bylo pořád dopředu a pak zase dozadu. Někdy jsem s ním flirtovala, jindy ho ignorovala.

"Rose, existuje něco, co bych…?" zeptal se, když jsem nic neřekla. "Něco, co bych měl… Co já vím. Aby ses se mnou cítila líp."

"Nevím," vypravila jsem ze sebe chabě.

Povzdechl. "Tak co vlastně chceš?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama